Pláč je jedním z prvních způsobů, jakým se projevujeme na tomto světě. Je univerzálním jazykem emocí – dítě jím volá o pomoc, ulevuje si, nebo reaguje na náročný zážitek. A přesto… kolikrát jsme my sami slyšeli věty jako: „Neplač.“ „To nic není.“ „Už to stačí.“ A kolikrát jsme je řekli svému dítěti?
V tomto článku vás chci provést tím, co o pláči víme z psychologického i fyziologického pohledu – a proč je čas přestat ho vnímat jako něco, co bychom měli skrývat nebo potlačovat.
Slzy nejsou všechny stejné
Možná vás překvapí, že slzy, které nám tečou při krájení cibule, nejsou stejné jako ty, které vyvolá hluboký smutek nebo dojetí. Psychologické výzkumy ukazují, že emoční slzy mají zcela jiné chemické složení než ty reflexní.
V jednom známém experimentu dobrovolníci odevzdávali slzy vyvolané dvěma různými podněty: nejprve po zhlédnutí dojemného filmu, podruhé po vystavení očí výparům z čerstvě nakrájené cibule. Výsledek?
Emoční slzy obsahovaly steroidní hormony – především glukokortikoidy, jako je například kortizol. Tyto hormony se v těle uvolňují při stresu. Jsou sice důležité pro metabolismus a zvládání zátěžových situací, ale pokud zůstávají v těle příliš dlouho, mohou způsobit nepříjemné vedlejší účinky: podrážděnost, úzkost, problémy s koncentrací, oslabenou imunitu a vyšší náchylnost k infekcím i chronickým nemocem.
To znamená jediné:
👉 Pláč není slabost. Pláč je fyziologická očista.
Pomáhá tělu zbavit se nadbytku stresových hormonů a navrátit ho do rovnováhy.
Co to znamená pro naše děti
Děti každý den zažívají situace, které jsou pro ně stresující. Někdy jsou to drobnosti – nečekané hlasité zvuky, rozlitá voda, hranice, které jim nastavíme. Jindy hlubší prožitky – bolest, frustrace, nepochopení.
Pláč je jejich přirozený způsob, jak tyto zážitky zpracovat. Když ho potlačíme, třeba tím, že jim odvádíme pozornost, říkáme „vždyť o nic nejde“ nebo „už přestaň“, vlastně jim vzkazujeme, že jejich emoce nejsou v pořádku.
A pokud se plakat „nenaučí“ nebo se za své emoce začnou stydět, neodnese to jen jejich psychika.
👉 Děti, které nemohou volně projevovat smutek, bývají v dospělosti méně v kontaktu se svým nitrem, méně důvěřují sobě i druhým – a častěji trpí psychosomatickými potížemi.
Pláč není manipulace. Je to cesta k úlevě, ke zpracování, k uzdravení.
A když vedle plačícího dítěte zůstaneme klidní, přítomní a laskaví, vzniká mezi námi pouto, které jen tak něco nerozbije.
A co my, dospělí?
Většina z nás se plakat odnaučila. Vyrůstali jsme v prostředí, kde se slzy nehodily, kde byly spojovány se slabostí, nebo jsme za ně byli dokonce trestáni. Výroky jako:
„Nebuď hysterka.“
„To snad není důvod brečet.“
„Ještě jednou a dostaneš fakt důvod k pláči!“
…nejsou výjimkou, ale realitou mnoha z nás.
A důsledky? Často se projevují až po letech.
👉 V terapii potkávám lidi, kteří říkají, že „neumí plakat“. Jsou odpojení od svých emocí, tělo je napjaté, hrudník sevřený. Nedokážou pojmenovat, co cítí, odpovídají „nevím“. Ne že by názor neměli – jen s ním nejsou v kontaktu.
Ve vztazích pak tápou, často se cítí vyhořelí, osamělí, nepochopení.
Tělo i duše ale ví, že je něco v nepořádku. A časem se ozvou – třeba bolestí zad v oblasti hrudníku, poruchami spánku, častými nemocemi nebo pocitem „život mi protéká mezi prsty“.
Tři malé zastavení pro Vás
Chci Vám na závěr nabídnout tři jednoduché myšlenky k zastavení a zamyšlení:
- Když mé dítě pláče, neznamená to, že selhávám. Znamená to, že se něco v jeho světě zadrhlo – a já mám příležitost být mu oporou.
- Když mi dětský pláč spouští silné emoce, je to pozvánka k mému vlastnímu uzdravení. Možná ve mně něco rezonuje, co nebylo dřív přijato. A to je v pořádku.
- Když nepláču, protože to „nepotřebuji“ – zpozorním. Možná si mé tělo i duše žádají pozornost jinak. Ale potlačené slzy nikam nemizí.
Pláč je dar. Pláč je očista. Pláč je cesta.
A když si ho dovolíme – sobě i svým dětem – můžeme se o kousek víc přiblížit k plnému, zdravému a citlivému životu.
